Pivní stezka

František Ondřej Poupě se narodil roku 1752 v Českém Šternberku, po učňovských letech cestoval po českých, rakouských, německých a polských pivovarech, působil v různých menších městech a nakonec zakotvil jako sládek ve Slaném u Prahy. Toto působiště mu však začalo být postupem času těsné, a tak neváhal využít příležitosti a přihlásil se do konkurzu na sládka v městském pivovaru v Brně. Ten také roku 1798 vyhrál. Ostatní brněnští sládci však z jeho příchodu do města měli mnohem menší radost než místní pivaři a radní.

Poupě jim totiž vyčítal, že každá várka, kterou uvaří, je jiná a každá druhá zkyslá. Aby František Ondřej Poupě docílil lepších výsledků než oni, začal využívat poznatků rodící se vědeckotechnické revoluce. Jako jeden z prvních sládků v Česku používal pivní váhy, prováděl chemické zkoušky složení pivovarské vody, nezbytnou pomůckou se mu stal teploměr a v pivovarech prosazoval dodržování čistoty a pořádku. Socha Poupěte, kterou vytvořil na přelomu minulého a předminulého století František Rous, se nachází v Pivovarském domě Výzkumného ústavu pivovarského a sladařského v Praze.

V místním klášteře žil a bádal Gregor Johann Mendel, jenž zde pracoval na svých slavných pokusech se zrnky hrachu. V 50. a 60. letech 19. století se věnoval jejich křížení a na základě těchto pokusů formoval tři pravidla, která později vešla ve známost jako Mendelovy zákony dědičnosti.

Tou druhou institucí je místní pivovar, který dnes vyrábí pivo pod značkou Starobrno. A právě vedení tohoto pivovaru se rozhodlo pro netradiční marketingovou kampaň. Jejím cílem bylo představení „Škopku“, nového pivního půllitru. Pivovar vyhlásil soutěž Objekt ze skla pro Brno určenou pro mladé umělce, kteří měli navrhnout dílo tematicky spojené s Brnem nebo Brňany a použít přitom staré půllitry, které už Starobrno nepotřebovalo. Návrhy byly vystaveny na náměstí Svobody, kde si je mohli prohlédnout a hlasovat o nich samotní kolemjdoucí. Tři nejlépe hodnocené se přesunuly na internet, kde se v hlasování pokračovalo, až zvítězilo dílo Natalie Chalcarzové a Václava Kociána.

Bohumil se narodil Marii Kiliánové v domě číslo 47 v Balbínově ulici v Židenicích. Jeho otec, důstojník rakouské armády, se k malému synkovi zrovna nehlásil, a protože Marie musela pracovat (jako pomocná účetní v pivovaru v Polné), žil Bohumil v Brně u svých prarodičů. Pivovar však přinesl Marii Kiliánové více štěstí než rakouská armáda. Seznámila se zde s hlavním účetním, za kterého se provdala a který souhlasil s tím, aby malý Bohumil používal jeho příjmení Hrabal. V Bohumilových pěti letech se rodina odstěhovala do Nymburka. Do Brna se budoucí spisovatel vrátil ke studiu na místním gymnáziu na třídě Kapitána Jaroše. To však skončilo hned po prvním ročníku několika pětkami. Hrabal pokračoval ve studiích v Nymburku, kde se jeho rodiče věnovali pivovarnictví: jeho nevlastní otec se stal předlohou pro postavu Francina, správce pivovaru v románu Postřižiny. Martina Hejmalová, autorka památníku na Hrabalově rodném domě, se však inspirovala jinou Hrabalovou prózou, konkrétně sbírkou povídek Perličky na dně.

V ní se objevuje dětským písmem napsaný text: „Zde se narodil a své první roky strávil Bohumil Hrabal.“ Vše je zvětšené, kulička má velikost koule a hlína je z umělého kamene. Drobný vtípek s odkazem na dětství vetkaný do Hrabalova památníku překvapí o to více, že autorka vyhrála soutěž vypsanou městskou částí i přesto, že byla v době vzniku díla studentkou střední umělecké školy.

Vraťme se však k ověřenějším informacím. Hostinec původně provozoval městský písař a ve 14. století připadl klášteru cisterciaček, které sídlily na Starém Brně. Klášter v hostinci vařil pivo a obchodoval s ním až do chvíle, kdy jej Josef II. svým dekretem o zrušení klášterů a řádů na konci 18. století definitivně uzavřel. Hostinec však fungoval dále, a přestože se jeho majitelé často střídali, nadále se rozvíjel a prosperoval. V roce 1826 zde byly hned čtyři konírny, v nichž šlo ustájit až 80 koní. Nalezneme jej o pár desítek let později na fotografiích Josefa Kunzfelda dokumentujícího asanaci Brna. I tuto akci, která měla vést ke zlepšení hygienických podmínek stržením starých domů, hostinec přežil. Přežil i první světovou válku a vznik Československa. Tehdy nejstaršímu hostinci na území Brna se stal osudným až rok 1934. Ve zchátralém domě již pokoje hostům nepronajímali, přesto se o jeho záchranu snažil tehdejší Památkový úřad, ale jak už to tak bývá marně. Na jeho místě postavil v 60. letech architekt Jan Dvořák budovu pošty a spořitelny, která zde sídlí dodnes.

Popis fotografie: Na upomínku nejdéle fungujícího zájezdního hostince ve městě vytvořil na fasádě budovy brněnský malíř Milan Klvaňa mozaiku modrého lva.

S Dvořákem ostatně Klvaňa spolupracoval dlouhodobě, další jeho mozaika se nachází například v interiéru dnešních kolejí Masarykovy univerzity v Komárově. A vzpomínku na Modrého lva si přivlastňuje i vedlejší panelák na začátku Křídlovické, zdejší mozaika je však mnohem střídmější a zanedbanější než ta Klvaňova.